Mája Bílá

"Věřím, že jsme řízením osudu vždycky ve správný čas na správném místě. S lidmi, kteří jsou v tu chvíli potřebnou součástí našeho příběhu."
Mája Bílá
Mája Bílá
Mája Bílá
Mája Bílá
Mája Bílá
Mája Bílá
Průvodkyně Indonésie, Srí Lanka, Madeira, Evropa
„Teď jsem TADY.“ říkám si pokaždé, když mě život zavede na místo, které mě magicky přitáhlo jakoukoliv cestou: na fotce, ve filmu, v něčím vyprávění. Nasávám do sebesílu toho okamžiku a ukládám si ho do srdce na „horší časy.“ Těsně vedle věty cizince-cestovatele, kterého jsem jednou s přáteli potkala na sklonku podzimu v budějovické hospůdce: „Odjíždím. Jsem jako pták, putuji kolem Země za sluncem.“
 
Ráda jedu kamkoliv, kde jsem ještě nebyla, ale nejen díky své kulturní a přírodní kráse a mírumilovné filozofii mi učarovala jihovýchodné Asie. Má u mě silné konkurenty v podobě zemí Latinské Ameriky, pohody Středomoří i v divočině rovníkové Afriky, ale pro mě má něco víc, skrytý bonus, něco jako kouzlo.
Na vysoké škole jsme s přáteli - se spacáky a ešusy - v rámci Klubu cestovatelů brázdili Evropu Karosami a jednoznačně tíhli k teplým krajům. Na poli cestovního ruchu jsem i po studiích prožila mnoho dobrodružných let, často okořeněných nečekanými situacemi, řešenými za chodu a „na koleni.“ Cesty nás samy učily. A učí pořád…
Obzvlášť v zemích „gumového času“, ke kterým Indonésie rozhodně patří: naše evropská očekávání a zakořeněný pocit kontroly - to je tu konfrontováno s barevnou paletou neotřesitelných odlišností. A dřív nebo později tahle nárazníková zóna roztává nejen na tropickém slunci, ale i pod širokými asijskými úsměvy. Ať chceme, nebo ne. A to mě baví…
Při studiu dějin umění by mě tehdy nenapadlo, že se za nějaký čas - po „odskočení si“ několikrát na nějakou dobu do školství - po rocích obdivu k různým architektonickým klenotům světa přímo tam, kde stojí - budu brodit sumaterskou džunglí mezi orangutany, klást květinové obětiny na milovaném Bali, sápat se v noci na sopky, nebo dobrovolničit čtvrt roku v Tanzánii. Ale stalo se. A jsem za tyto a podobné zkušenosti velmi vděčná. Protože na cestování si nejvíc cením toho, že nám posouvá vnitřní hranice: že kromě exotických zážitků přináší nadhled, větší toleranci, pokoru a pochopení – sebe, i těch ostatních. A toho, že přes všechny vnější rozdíly jsme ze stejného Zdroje. A také že na pocitu „teď jsem tady“ je důležité prožívat to TEĎ.